Už na konci střední, v
době, kdy jsme si měli vybírat vysoké školy, rozhodovat o své další
budoucnosti, jsem si pohrávala s myšlenkou vyjet do světa. Vycestovat na rok,
osamostatnit se, poznat nové lidi a kulturu, zlepšit si angličtinu. V téhle
době jsme taky narazila na facebooku na stránku, která se týkala holek, které
pracují jako au pair v USA. Přesně tady jsem se rozhodla "Ano, i já budu
jednou Au pair v USA!" Svým způsobem to byl vždycky můj sen vidět Ameriku.
Má to pro mě očividně kouzlo (asi jsem hold hodně ovlivněná americkými filmy).
Po přečtení blogů, hledání na internetu jsem si řekla, že mám o tomhle kulturně
výměnném programu opravdu dostatek informací a začala jsem svůj nápad
prezentovat doma.
Mezitím probíhaly samozřejmě přípravy na maturitu, spousta
učení, podávání přihlášek na vysoké školy a já si řekla, že pokud se nedostanu
na vysokou, na kterou chci, tak vycestuju. Jenomže znáte to, plány se mění sny
se přesouvají a nakonec jednáte jinak než jste prvně chtěli. Úspěšně jsem
odmaturovala - což byl první úspěch! Přijímačky na mou školu ovšem nedopadly
dle očekávání a já najednou nevěděla co dál. Jet? Vážně chceš tohle všechno
opustit holka? Nakonec jsem se rozhodla zkusit jinou vysokou a když to nebude
ono, vždycky se dá skončit. Ovšem tohle rozhodnutí taky nebylo jedno z těch
vydařených. Obor, který jsem začala studovat nesl název Ekonomika cestovního
ruchu. Těšila jsem se především na ten cestovní ruch a trochu potlačovala fakt
že půjde i o ekonomiku. Hloupost, kterou už do budoucna neudělám! Obor byl zejména
o ekonomice, matice, podnikovce a dalších takových skvělých předmětech! Pro mě
peklo. Uznávám, že jsem se trápila, protože kolem cestovního ruchu můj obor ani
nešel a pokud ano opravdu jen z dálky. Pozitiva byla v tom, že jsem poznala
úžasné lidi, kteří mě svým způsobem na škole drželi. Nechtělo se mi opouštět
ten skvělý studentský život, kdy každou středu byla párty, kdy jsem chodila
domů ráno, kdy drinky nestály ani dvacku. Poctivě jsem se učila na zkoušky, ale
i tak jsem si do druháku přetahovala spoustu předmětů z prvního ročníku,
protože mi to prostě nešlo. Na konci zimního semestru, ještě před zkouškovým
obdobím jsem se rozhodla, že to se školou balím. Dokopalo mě k tomu více
faktorů, ale já věděla, že to není pro mě.
Pozitiva tohohle jeden a
půl ročního experimentu, kdy jsem mohla cestovat a být v jiné zemi jsem se
rozhodla, že je čas zabalit si svých pět švestek a jet.
A teď kam? USA - můj
velký sen se mi zdál vzdálený kvůli angličtině. Všechno co jsem se naučila k
maturitě jsem na vysoké zapomněla. Byla jsem chvílemi nešťastná a v žádném
případě se mi nechtělo cestovat do Anglie, kde pořád prší, je škaredě a zima! (Nevím,
kdo tohle řekl, že je v Anglii věčně deštivo, ale asi tady nikdy nebyl!)
Nakonec se tohle zdálo jako nejlepší možné řešení. Zlepším si angličtinu, budu
mít další zkušenosti s "prací" au pair a zkusím si jaké je to žít v
cizí zemi bez rodiny. Jak jsem řekla tak se stalo a já po báječně stráveném
létě v Česku, úžasných Vánocích a kouzelném Novém roce konečně opustila Českou
republiku a vydala se vstříc novým dobrodružstvím! Ač Anglie nebyla mou volbou číslo jedna a
všechno nejde vždycky podle představ a někdy máte chuť toho všeho nechat a
vrátit se domů. Nelitovala jsem ani minutu svého dne, že jsem tohle rozhodnutí
udělala. Nebylo nejlehčí, ale jsem sama na sebe pyšná, protože jak říká moje
host mum. Opustila jsi rodinu, přátele a kamarády, aby ses stala součástí
rodiny, kterou neznáš, cizí země, cizí zvyky a hlavně jiný jazyk. Nemohla jsi
vědět co tě tady čeká a přesto jsi odjela.
Začátky byly těžké,
myslela jsem, že se snad nikdy pořádně nedostanu do koloběhu domácnosti.
Připadalo mi, že rodina každý den vytahuje nové a nové nároky, zvyky a měla
jsem z toho hlavu jako balón. A teď? Po pěti měsících vím co vědět potřebuji a
na začátky a zmatky s úsměvem vzpomínám. Jasně k nedorozuměním dochází i teď,
ale je to podstatně jednodušší. Jezdím si metrem do Londýna jako největší
frajer (a to mě metro v Praze děsilo a připadalo mi strašně chaotické, tak si
dovedete představit, jaké jsme měla obavy z metra v Londýně!) a světe div se,
neztratila jsem se! Dokonce mi to připadá jednodušší.
Takže shrnuto a
podtrženo - jsem tady pět měsíců a dalších pět mám ještě před sebou! Ameriky
jsem se nevzdala, jen jsme musela tenhle sen odložit ještě o chvíli, abych si
ho potom naplno mohla užít. A nejvíce zarážející faktem je, že ač jsem se
Anglii zuby nehty ze začátku bránila, pravda je taková, že Londýn mě dostal. Po
všech stránkách a pomalu si mě omotává kolem prstu a já už teď můžu říct, že se
mi po tomhle kouzelném městě bude jednou hrozně stýskat. Ale nepředbíhejme,
protože zatím jsem tady a užívám si to!
Žádné komentáře:
Okomentovat